Historie skla

Počátky výroby skla

Sklo bylo objeveno v polovině 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Zpočátku bylo velmi nečisté a používalo se především na výrobu ozdob (korálků). Doklady o výrobě skla máme i ze starověkého Egypta, i když dnešnímu sklu se moc nepodobalo.

Kolem roku 100 př. n. l. došlo k revoluční změně ve výrobě skla - objevilo se vyfukování skla. Železná trubka se jedním koncem namočila do roztaveného skla a to se druhým koncem vyfukovalo ven. Sklo se mohlo foukat do formy a tím se utvořil jeho tvar. Tak dostalo sklo dnešní podobu.

Nejstarší technikou zpracování skla, známou ze starověkého Egypta, bylo ovíjení. Na hliněnou formu se navíjela těsně vedle sebe skleněná vlákna (o síle několika milimetrů), aby se okraje dotýkaly. Takto vytvořený výrobek se pak znovu ohřál v peci, aby se okraje vláken stavily dohromady. Nakonec se hliněná forma rozbila a střepy odstranily. Tak se vytvářely poměrně jednoduché duté nádoby, které měly na povrchu mnohdy zajímavý dekor daný užitím vláken různé barvy.

Výroba skla foukáním je známá z Fénicie. Nejstarší foukané sklo se vyrábělo z volné ruky, tedy bez použití forem. Předpokládaný tvar se po vyfouknutí dotvářel ručním tvarováním.

Objevu sklářské píšťaly (doložena v 1. století př. n. l. ) předcházelo zřejmě foukání skla, a to tak, že se vyrobila skleněná trubice, ochladila se, pak se jeden konec nahřál a druhým koncem trubice se vyfoukl požadovaný tvar.

Formy se ve sklářství začaly užívat již zhruba v 5. století př. n. l. Zpočátku to zřejmě byly otevřené miskovité dvoustěnné formy, které sloužily k výrobě dutého skla technikou sintrování neboli spékání. Ty sloužily k výrobě předmětů z práškových hmot. Jejich zahřátím na vysokou teplotu a pod jejich teplotu tání docházelo k vzájemnému splynutí práškových částic.

V minulosti se na roztavení skla používaly pece, ve kterých se topilo dřevem. V současné době jsou pece většinou plynové. Skláři dokáží vyfouknout zajímavé tvary sklenic, váz i uměleckého skla. Sklo se vyrábí čiré, průhledné nebo s příměsy barviv.

Historie skla v českých zemích

Jak dokládají historické nálezy, sklo se u nás ve větší míře zpracovávalo už za starých keltských kmenů (zhruba v období od 400 př. n. l.) Podle nich dali na přelomu letopočtu Římané těmto zemím jméno Boiohaemum (domov Boiů), později Bohemum a Bohemia.

Skleněný korálek Jaroměř, slezsko-platěnická kultura (6.-5. století př. n. l.)

O počátcích českého středověkého sklářství můžeme mluvit od přelomu 12. a 13. století (první písemná zmínka o  skle na našem území pochází až z roku 1162). Nejstarší sklářská sídla jsou doložena na vimperském panství z roku 1359 a rožmberském panství u Vysokého před rokem 1377. Díky dostatku vody, dřeva a křemičitého písku v české kotlině a její jedinečné polohy v centru Evropy nabídly sklářům vynikající možnosti k založení prvních skláren. (Dřevo sloužilo nejen k vytápění pecí, ale také k získávání důležité suroviny z popelu - potaše. Podle starých pramenů bylo třeba ke zhotovení jednoho kilogramu potaše mnoha desítek kilogramů dobrého bukového či jiného dřeva. Proto byly lesy v okolí sklářských hutí záhy vymýceny.)

Zpočátku se sklárny zaměřovaly na výrobu okenního skla, kterou významně podpořil římský císař a český král Karel IV., když pověřil tuzemské dílny výrobou vitráží pro Pražský hrad. Protože si skláři ve volných chvílích vyráběli skleněné nádoby pro domácnost, snažili se majitelé hutí jejich zručnosti využít. Půvabné poháry z nazelenalého gotického skla jsou dodnes ozdobou mnoha muzeí.

Během středověku úloha českého skla neustále rostla. Do země přicházeli umělci z celé Evropy a císař Rudolf II. povýšil dvě dynastie sklářských huťmistrů do šlechtického stavu. České sklo a křišťál se staly ve světě pojmem a zastínily i do té doby vedoucí benátskou výrobu. V 19. století prochází světové sklářství důležitými změnami, které ovlivňují jeho další vývoj. Díky železniční dopravě a přechodu na pece vytápěné generátorovým plynem přestávají být sklárny závislé na lesích a stěhují se do průmyslových oblastí.

Tzv. Lesní sklo

Historie skla v Jizerských horách

O výrobě skla v Pojizeří kolují dvě verze: první se domnívá, že sem byla zavezena karavanou Féničanů putujících k Baltu za jantarem. Pravděpodobnější je však druhá domněnka, že ubývající zásoby kozákovských polodrahokamů nutily naše předky k tomu, aby si příjmy zachovali napodobeninami ze skla. Jeho barvy pak označovali právě jmény drahých kamenů, které připomínaly (topas, rubín, ametyst, safír, akvamarín, opál, achát, atd.).

V Jizerských horách se první sklářské hutě objevily v 16. století. Vyráběly zejména měsíční skla do oken, svícny, konve, sklenice, poháry, soudky, misky, pateříky (skleněný korálek pro modlitební růžence), vitráže, zrcadlové sklo a další. Kromě prostého tzv. lesního skla (sklo s nazelenalou barvou obsahující příměsi železa) se žádalo i přepychovější sklo barevné (bílé, modré, červené a tmavé) a především čiré.

Český křišťál pravděpodobně vznikl v rudolfínské době a pro své optické vlastnosti a pevnost se záhy po třicetileté válce stal velmi vzácnou a žádanou surovinou. Díky ní nabylo české sklářství na plná dvě následující století monopolního charakteru. Od 16. století se výrobky začaly zdobit malováním (z Itálie), bílým pruhováním, zlacením, kováním, rytím neboli řezáním (na povrchu) a broušením (do hloubky). Zprvu se po vzoru Benátek žádalo tenké sklo, později silnostěnné.

Na rozvinutí barokního rytí skla se výrazně podíleli pražští řezáči drahokamů v čele s Kašparem Lehmannem (1563/1565 – 1622) původem ze severoněmeckého Ülzenu, jenž jako první pokryl křišťálové sklo hlubokou rytinou. Spolu se svými žáky a učedníky působil tento umělec na dvoře císaře Rudolfa II., od něhož v roce 1609 obdržel na své umění privilegium.

Historie výroby drobného skla

Na Železnobrodsko se rozšiřovala hlavně výroba skleněných kroužků – benglí (bangles). Při jejich vzniku se uplatňovaly všechny druhy zušlechťování: řezání, broušení, vypalování, malování, zlacení, rytí a další. Zlacení chloridem zlatitým se provádělo pouze na povrchu korálků, stříbření chloridem stříbrným i uvnitř dírky. Chemické látky spolu s kalafunou, levandulovým nebo rozmarýnovým olejem se připravovaly v hliněných hrncích, kam se korále namáčely. Podobně probíhalo i platinování v platinové soli. Takto nabarvené zboží bylo nutné ještě vypálit.

Zušlechtění s sebou přinášelo i zdravotní rizika pro zaměstnance. Při stříbření se používal roztok dusičnanu stříbrného, který dělníci při práci vdechovali. V těle se jim poté vyloučilo stříbro a způsobilo zčernání pokožky. Irisování, čili zbarvení skla duhovými zrcátky, probíhalo při odpařování cínové soli nad plamenem, listrování neboli barevný lesk při zahřátí korálků namazaných roztokem vizmutové soli v kalafunovém ředidle.

Korálky se mohly barvit i anilinovými barvami, a to buď jenom na povrchu, nebo i uvnitř dírky (tzv.  prolejvané nebo vylejvané korále).  Zboží se nejprve nahřálo na 70 °C a poté se v hrncích ručně míchalo v roztoku lihu, anilinové barvy, šelaku a práškové křídy. Při vylejvání se vychladlé korálky ještě nasypaly do sudu s vodou, kde se vytáčením setřela barva z povrchu. Takto vzniklé perličky, barvené z velké míry v Držkově a Zásadě, požadovali zejména v německém Annabergu, kde se uplatňovaly při šití dámských podvazků.

Většina způsobů zušlechťování byla ovšem německými výrobci na Jablonecku přísně tajena a na Železnobrodsko se rozšířila až po první světové válce, kdy zde vznikl první větší podnik na výrobu drobného skla. V 90. letech 19. století existoval pro jablonecké zboží v Železném Brodě pouze malý exportní podnik.  

Po celá 90. léta 19. století byli dělníci sužováni tovární produkcí, vývozem neopracovaného zboží, vysokými ochrannými cly na důležitých trzích a velkou zahraniční konkurencí.

Historie skla na přelomu 19. a 20. století

Konec 19. století se vyznačuje velkým rozmachem průmyslu. Na jedné straně velký technický pokrok a víra v neomezené možnosti. Na straně druhé snaha o zachování tradičních hodnot. Pozornost je nasměrována k rukodělné práci, ke špičkovému zpracování nejrůznějších materiálů, což mělo zásadní význam pro následný vývoj užitého umění.

Světová pařížská výstava roku 1900 se měla stát triumfálním vstupem do 20. století. Této výstavy se zúčastnila celá řada českých sklářských výrobců po boku slavných sklářů. Jedním z nich byl Emile Gallé, který roku 1874 převzal po otci řízení sklárny. Jeho typickým prvkem bylo realistické ztvárnění vážek, motýlů, šneků, mušlí a také květin s bohatými vějíři listů. Užíval pestré barvy a nápadité tvary např. lampy ve tvaru hub. Dalším význačným sklářem byl Auguste Daum a Antoin Daum - bratři, kteří řídili sklárny v Nancy pod názvem Daum Fréres. Byli to nejúspěšnější následovníci Emile Gallého. Pro jejich tvorbu jsou typické květinové dekory. Právě na výstavě v Paříži obdrželi první velkou cenu.

Expozice na pařížské výstavě se stala jedinečnou přehlídkou skla ve stylu florální secese. Zdrojem inspirace se stala příroda, stylizovaná prostřednictvím ornamentů. Výtvarný projev dával přednost lineárnosti, plošnosti a výrazné barevnosti, které se jako principy daly výtečně aplikovat i ve sklářské produkci.

V tomto období se o největší proslulost českého sklářství zasloužila sklárna Lötz v Klášterském Mlýně u Rejštejna. Svou výjimečnost si zasloužila dokonalou prací s irizovaným sklem. Povrch skla je vystavován parám oxidů různých kovů nebo se sklo maluje či stříká oxidy kovů. Výsledkem je duhově lesklý povrch, který mění barvy podle sklonu dopadajícího světla.

Kolem roku 1907 skupina mladých umělců odmítla líbivost secese a jejich tvorba se ubírala k jednoduchým geometrickým tvarům, často bez dekoru (geometrizující secese). Tento čistý oproštěný tvar byl velmi příznivý k uplatnění techniky brusu. Zvláště vynikly sklářské školy v Novém Boru a Kamenickém Šenově. Rozvíjí se také práce s barevnou opálovou sklovinou.

20. léta 20. století jsou velmi nepříznivá pro rozvoj českého skla. S příchodem I. světové války zanikla řada malých sklářských hutí (objem produkce klesl až na polovinu a podstatná část sklářské výroby se přesunula do severních Čech). Snaha o udržení přední pozice v Evropě i celém světě se projevila velkou pozorností, která byla věnována výtvarným návrhům a designu. Poprvé se na úspěších českého skla ve větším měřítku podílela řada uměleckých individualit.

Proud dekorativismu,  který ovládl užité umění, se začal nazývat art deco. Základní prvky jsou abstraktní nebo zgeometrizovaný rostlinný či figurální ornament a pestrá, kontrastní barevnost. Další zušlechtění tvarů probíhalo nejčastěji technikou brusu. Po roce 1930 vlna vyhraněného art deca slábne. A tento dekorativismus je nahrazen protikladem -  funkcionalismem.

Funkcionalismus

Jedním z prvních, kdo ve svém designu skla uplatnil funkcionalismus, byl Alois Metelák. Příkladem z tohoto období je nápojový set z kouřového skla.

Ukázka tvorby Aloise Meteláka 

Předním představitelem a patrně nejvšestrannějším a nejaktivnějším designérem 20. a 30. let byl Ladislav Sutnar. Navrhoval na první pohled jednoduché nápojové sklo, ovšem z hlediska účelu či vzhledu to jsou dokonale promyšlené designy. Další významná česká sklářka Ludvika Smrčková v průběhu 30. let realizovala řadu funkcionalistických broušených váz a nápojového skla, kdy využívala a kombinovala elementární tvary válce, krychle, kužele. Největší úspěch, který ještě více podtrhl věhlas českého skla, byla řada ocenění, která získala nápojová souprava Ludviky Smrčkové s názvem Paříž.

Ukázka z tvorby Ladislava Sutnara - čajová konvice

Vývoj užitkového skla po roce 1945

Období po 2. světové válce není pro české sklo nikterak příznivé. Změna politické situace proměnila organizační strukturu a skladbu sklářské výroby. Zapojení země do sféry vlivu Sovětského svazu vedlo už v roce 1945 k zestátnění všech skláren a provozů. V dalších letech pak k centralizaci a jednotnému vedení všech sklářských závodů. Ty v závěru 50. let dostaly definitivní organizační strukturu, přetrvávající v zásadě až do politického převratu v roce 1989. Za tohoto procesu se ustanovil jeden z největších sklářských výrobních celků, jenž pak v závěru 70. let dostal jméno Crystalex, s ústředím v Novém Boru, který sdružoval na padesát skláren.

Centralizace sklářské výroby se promítla i do výtvarného vývoje. Začaly se uzavírat západní trhy a export českého skla se přednostně orientoval na země socialistické soustavy, zejména na SSSR. Kvalita a design výrobku byly potlačeny novým hodnotovým měřítkem, a to kvantitou. Hrozícímu úpadku se snažily čelit nově zřizované výtvarné vývojové instituce, sklářské školy a zejména početní jedinci z řad sklářských designérů, kterými naše země disponovala. Největší kulminace designérské tvorby nastala na přelomu 50. a 60. let. Velkým centrem tohoto úsilí o novou tvorbu sklářské výroby se stal Nový Bor a Kamenický Šenov.

Je celá řada dokonalých prací a návrhů, která vznikla v této činorodé atmosféře. Z těch nejzajímavějších je třeba zmínit tvorbu Stanislava Libenského. Ten vytvořil tvarově harmonický soubor stolního skla a vázy s transparentně malovanými figurálními motivy.

Ukázka z tvorby Stanislava Libenského 

Ocenění v zahraničí dostala Věra Lišková, která svým jednoduchým ušlechtilým sklem, někdy zdobeným rytými motivy, uchvátila řadu spotřebitelů.

Ze starší a střední generace spolupracovali i nadále se sklářskými závody Ludvika Smrčková a Alois Metelák. Smrčková sklárnám předložila velké množství návrhů, na nichž pracovala v průběhu války, a to jak na sklo stolní, tak i na jednoduché dekorativní broušené či hutně tvarované sklo. Alois Metelák se věnoval návrhům rytého skla, které mělo převážně komorní charakter.

Ukázka z tvorby Věry Liškové 1958 

Velmi důležitou roli na poli sklářského designu sehrála Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Vychovala celou řadu jedinečných sklářských výtvarníků, jako byl Pavel Hlava, René Roubíček, Stanislav Libenský, Vladislav Šotola, Mária Stáhlíková.

Na přelomu 60. a 70. let nastupuje generace žáků Stanislava Libenského a to především Jiří Šuhájek, který několik let působil ve sklárně Moser. Málokterý sklář zvládl sklářské řemeslo tak dokonale jako Šuhájek, který ovládl sklářskou píšťalu a hutní tvarování skla. To ovlivnilo jeho designérský výraz, zejména v barevném pojetí a rozmanitých hutních dekorech. Jeho návrhy byly velmi efektní a přitom levné.

Další absolventka Libenského ateliéru je Eva Švestková. Ta se po zavedení automatických velkokapacitních linek do výroby velmi rychle vyrovnala s touto skutečností a kvalitně rozšířila tvarosloví sklářských výrobků o mísy, vázy, odlivky nebo pivní sklenice. Proslulou stálicí na trhu je její designová řada nápojového skla Diana.

Ukázka z tvroby Pavla Hlavy

Sklářství po roce 1989

Změna politické situace v závěru roku 1989 přinesla velké změny do vlastnických poměrů v českém sklářském průmyslu. V průběhu následujícího desetiletí se sklárny začaly privatizovat, což mělo za následek částečný rozpad takových sklářských gigantů, jako byl například Crystalex. Řada jednotlivých skláren se z nich vydělila. Důsledky tohoto rozpadu a obnovené samostatnosti se však zatím nijak podstatněji nepromítly do výtvarné proměny jejich výroby.

Od roku 2000 se začal snižovat objem především ručně vyráběného skla a sklárny zahájily postupné propouštění zaměstnanců. Ukazuje se, že podobný vývoj zasáhl koncem 20. století většinu evropských skláren. Celosvětové hospodářské problémy, proměna vkusu a především konkurence levného skla vyráběného v Asii omezily prostor pro ruční výrobu. To vedlo k zániku několika významných skláren v Čechách i na Moravě.

Je zřejmé, že si někteří majitelé sklářských hutí uvědomili, že cestou k zachování ruční výroby je produkce skla orientovaného na ateliérovou uměleckou a uměleckoprůmyslovou tvorbu luxusnějších a výtvarně originálních designů. Po období plném deziluzí je zde opět několik provozů, které se svou tvorbou opět prosazují v celosvětovém měřítku a zaměstnávají několik stovek pracovníků.

Pavel Hlava: Gina 1980-1981

Ukázka z tvorby Ladislava Průchy (konvice  s pohyblivým držadlem z akrylátové pryskyřice, se sítkem na čaj a se šálky. Jeden ze šálků slouží zároveň jako víčko konvice.) Čajová souprava vznikla v sázavské sklárně Kavaliér ze skla SIMAX .